Ministerstvo obrany » Ministryně a ministerstvo » Historie » Ministerstvo obrany 1918-1989

Ministerstvo obrany 1918-1989

Po vzniku samostatného státu se prvním nejvyšším orgánem vojenské správy stal Výbor národní obrany, ustavený Národním výborem 30. října 1918 jako jeho zvláštní složka pověřená řízením veškerých záležitostí týkajících se armády a obrany státu.

Jeho výkonným orgánem byl nejvyšší správce čs. vojsk. Vrchní velení všech vojsk bylo svěřeno Zemskému vojenskému velitelství v Praze. Nejvyšší správce a vrchní velitel tvořili Vrchní vojenské velitelství. To bylo zrušeno dnem 18. prosince 1918 a jeho úkoly přešly na nově vzniklé Ministerstvo národní obrany.

V ministerstvu se soustřeďovaly veškeré záležitosti týkající se vybudování armády, jejího zabezpečování a zabezpečení jejích potřeb. Ministerstvo muselo nejprve organizovat dobrovolnické vojenské jednotky a současně organizovat řádné vojsko, zabezpečit co nejrychlejší návrat legií, zahájit unifikaci branné moci, připravit vojenské obsazení sporných pohraničních území a začít budovat zbrojní průmysl. Ve třicátých letech se prvořadým úkolem stalo zajištění obrany státu před hrozící agresí ze strany Německa a značných finančních zdrojů v podmínkách hospodářské krize a následující stagnace. Zejména v prvních letech MNO procházelo četnými organizačními změnami a v organizačním směru dosáhlo definitivní podoby až v roce 1927, změny v následujícím desetiletí byly jen dílčí a nepodstatné. Ministerstvo národní obrany se skládalo z odborů, samostatných oddělení a zvláštních pomocných, poradních a kontrolních orgánů. Zpočátku bylo odborů ministerstva značné množství, později se jejich počet (od 15. října 1919) ustálil na šesti. Redukován byl také počet samostatných oddělení, které se postupně začleňovaly do jednotlivých odborů. Tento proces byl ukončen v roce 1927, kdy zůstalo samostatné pouze osobní oddělení. Zvláštní postavení v rámci MNO měl Hlavní štáb, který byl v období od 1. ledna 1921 do 9. března 1922 vyčleněn z MNO a fungoval jako samostatný orgán.

Organizace Ministerstva národní obrany

Základem organizace ministerstva byly odbory, mezi nimiž měl zvláštní postavení presidiální odbor (presidium), do jehož kompetence patřily záležitosti společné celému ministerstvu. Presidium se dále dělilo na tři oddělení, a to vojenské (příslušela mu rozsáhlá agenda personálního charakteru, kázeňské věci apod.), politické (vyřizovalo úkoly, které vyplývaly ze zasedání vlády, činnosti Národního shromáždění) a administrativní, jehož hlavním úkolem bylo především vydávání úředních publikací. Do roku 1926 bylo součástí presidia i zahraniční oddělení, jemuž příslušely záležitosti vojenských atašé (v roce 1926 bylo přičleněno k zpravodajskému oddělení hlavního štábu).

Od poloviny 20. let minulého století se MNO členilo na tyto další odbory:

I. odbor – Všeobecně vojenský odbor – sdružoval pěchotu, útočnou vozbu (tj. tankové jednotky), jezdectvo, veterinářskou, zdravotnickou, doplňovací, justiční a duchovní službu

II. odbor – Dělostřelecký a zbrojní odbor – vyřizoval záležitosti dělostřelectva, samostatných útvarů zvláštních bojových prostředků apod.

III. odbor – Letecký odbor – spravoval záležitosti vojenského letectva a jednotek obrany proti letadlům

IV. odbor – Technický odbor – soustřeďoval záležitosti ženijního, železničního a telegrafního (spojovacího) vojska a stavební a ubytovací služby

V. odbor – Správní (od 1937 Intendanční) odbor – řešil záležitosti organizační, platové, rozpočtové apod.

VI. odbor – Politicko-právní odbor – soustřeďoval legislativní činnost ministerstva, připravoval a připomínkoval návrhy zákonů, vedl personální agendu, řešil pracovně právní vztahy apod.

Jednotlivé odbory se také zabývaly organizací, mobilizačními přípravami podle směrnic hlavního štábu, zajišťovaly zbraně a zbrojní materiál, řídily hospodaření s tímto materiálem a vedly jeho evidenci. Ministerstvo národní obrany zahrnovalo ve své vnitřní struktuře některé zvláštní orgány podřízené přímo ministrovi nebo náčelníkovi hlavního štábu. Ministrovi národní obrany byl podřízen Generální inspektor čs. vojsk (později přejmenovaný na Generální inspektorát branné moci), jehož funkce byla v roce 1925 zrušena, ale o dva roky později opět obnovena. Obsahem jeho činnosti bylo především provádění kontrolní činnosti, kontrola kázně, plnění služebních předpisů apod. Jeho pravomoc byla výrazně rozšířena v roce 1937, kdy vznikli také inspektoři zbraní. Ministrovi byl také přímo podřízen Kontrolní sbor vojenské správy, jež vykonával dozor na hospodaření finačními a hmotnými prostředky v armádě. V období hospodářské krize vznikl také úřad Úsporného komisaře vojenské správy, který byl v roce 1936 po odeznění krize zrušen. Důležitým poradním sborem ministra se stal Armádní poradní sbor, který projednával základní otázky organizace armády, výcviku, mobilizace, operačních a nástupových plánů apod.

V roce 1926 se poradním orgánem ve věci organizace čs. armády a organizace jejího výcviku stala Francouzská vojenská mise, jež byla do ČSR vyslána v roce 1919 a její důstojníci byli přímo včleněni do organizace čs. armády a to na nejdůležitější velitelská místa. Její náčelník byl v letech 1919 až 1925 náčelníkem generálního štábu. Mise byla zrušena 31. ledna 1939. Ministru národní obrany byla přímo podřízena také Kancelář československých legií, jejímž úkolem bylo vedení evidence legionářů, pomáhat jim při přechodu do civilního zaměstnání, péče o pozůstalé po padlých legionářích a soustřeďovat materiál pro zpracování dějin legií.

Po obsazení Československa nacistickým Německem 15. března 1939 ukončilo MNO svou činnost 31. 12. 1939. Období 1939–1945 je charakterizováno vytvářením vojenské správy v podmínkách zahraničního exilu. Od podzimu 1939 se uskutečnily první pokusy o vybudování čs. správních orgánů, včetně orgánů vojenské správy, v zahraničí. Dne 17. listopadu 1939 se ve Francii ustanovil Národní výbor československý, jehož součást nazvaný vojenská správa spravoval záležitosti čs. armády ve Francii. Náčelníku Čs. vojenské správy příslušely v přenesené působnosti práva a povinnosti šéfa resortu národní obrany. Čs. vojenská správa se dělila do tří odborů (I. vojensko-politický, II. všeobecně vojenský a III. letecký). Národní výbor československý a tím i Čs. vojenská správa byly v červnu 1940 likvidovány a jejich působnost přenesena do Velké Británie. Zde bylo dne 22. července 1940 vytvořeno Ministerstvo národní obrany v Londýně. Z organizace a kompetence MNO vyplývá, že převzalo mnohé prvky předmnichovského Ministerstva národní obrany, neboť čs. správa vědomě a záměrně navazovala na tradice první republiky. MNO však současně muselo i svou organizační strukturou reagovat na změněné vnější podmínky. Proto bylo vybudováno analogicky jako štáb u vyšších jednotek. Ministerstvo bylo několikrát reorganizováno, naposledy v roce 1944.

V čele ministerstva stál ministr národní obrany, dále státní tajemník (od 1944 státní ministr). Náčelník štábu řídil činnost čtyř odborů:

I. odbor řídil styk s domovem, spolupráci s ostatními státními orgány, mj. čs. vojenskými misemi v zahraničí

II. odbor se zabýval záležitostmi zpravodajské služby

III. odbor řešil problematiku výcviku, organizace a výchovy

IV. odbor měl na starosti materiální a správní záležitosti. Zabýval se objednávkami a evidencí materiálu určeného pro čs. vojenské jednotky.

V roce 1941 byla při ministerstvu vytvořena Studijní skupina, jež připravovala podkladový materiál pro mírovou konferenci a zbývala se činností čs. armády v zahraničí. Byla zrušena v lednu 1943 v souvislosti se zřízením Štábu pro vybudování čs. branné moci, který zpracovával materiál pro vybudování nové čs. armády. Náčelník Štábu pro vybudování čs. branné moci byl přímo podřízen MNO. Štáb byl v září 1944 zrušen a jeho agenda začleněna do nově vzniklého Hlavního velitelství čs. branné moci. Ministru národní obrany bylo podřízeno také Velitelství osvobozeného území zřízené 12. června 1944. MNO v Londýně bylo postupně likvidováno po jmenování nové čs. vlády v Košicích dne 4. dubna 1945.

Po roce 1945 prošlo MNO četnými reorganizacemi. Nová organizace Ministerstva národní obrany byla zveřejněna již v dubnu 1945, ale byla realizována až poté, co ministerstvo zahájilo v květnu 1945 svou činnost v Praze. V zásadě navazovalo jak na MNO první republiky tak londýnské MNO, ale jeho organizační struktura byla odlišná. Organizace MNO byla striktně rozdělena na část správní a část štábní (v pozdějších organizačních schématech nebylo toto rozdělení tak patrné). MNO se členilo na Hlavní štáb branné moci, sestávající se z pěti oddělení a velitelství druhů vojsk, a na Vojenskou správu. Do organizace MNO dále příslušely Hlavní správa výchovy a osvěty a Hlavní správa obranného zpravodajství. V červnu a srpnu 1945  byly publikovány nové prozatímní organizační struktury MNO. Na základě srpnové organizace vznikly nové složky ministerstva a to politický a vojenský kabinet ministra, vojenský kabinet ministra a úřad státního tajemníka a také bylo upraveno zaměření některých oddělení hlavního štábu.

Další organizace MNO byla vyhlášena v listopadu 1946. Řada nově vytvořených složek a oddělení byla sloučena, případně zrušena (od roku 1945 řada oddělení vznikala naprosto živelně, aniž by s těmito změnami vyjádřilo souhlas 4. /organizační/ oddělení Hlavního štábu. Počet oddělení tak dosáhl obrovského počtu 43 a počet zaměstnanců MNO vzrostl dvakrát oproti roku 1938!). V následujících letech byla čs. vojenská správa postavena na zcela jiných základech. Rozhodovací a řídící pravomoc začala stále více přecházet na orgány Komunistické strany Československa (v letech 1951 až 1954 Politický sekretariát ÚV KSČ, 1954 až 1957 Politické byro ÚV KSČ a od roku 1957 Vojenská komise ÚV KSČ), jejichž direktivami se řídily i poradní a kontrolní orgány MNO (např. Vojenská rada). Přebírání sovětských vzorů, neotřesitelná pozice sovětských poradců a vytvoření byrokraticko-administrativního způsobu řízení vedlo ke ztrátě samostatného postavení jednotlivých složek MNO.

Jednotlivé složky ministerstva národní obrany byly na počátku 20. let minulého století rozmístěny na mnoha místech po celé Praze. V letech 1921 až 1923 bylo vystavěno celkem 13 objektů v ulici Československé armády, kam byly tyto složky přestěhovány. Původně se uvažovalo o tomto řešení jako o pouze dočasném a jednotlivé objekty byly postaveny tak, aby později mohly sloužit jako činžovní domy, hlavní budova s honosnějším průčelím a se sochařskou výzdobu byla určena za příští sídlo Čs. červeného kříže. Rozsáhlý areál však zůstal Ministerstvu obrany dosud. Seskupování centrálních úřadů vojenské správy do oblasti Dejvic, Bubenče a okolí Pražského hradu pokračovalo ve 30. letech, kdy na Vítězném náměstí byl vybudován tehdejší Hlavní štáb čs. branné moci (dnešní Generální štáb AČR) s přiléhajícím Vojenským leteckým a technickým ústavem.

Další významnou budovou se stal objekt Vojenského zeměpisného ústavu v Rooseveltově ulici vybudovaný v letech 1921 až 1925. V 60. letech minulého století byl MNO přidělen komplex budov Na valech. Tyto objekty (včetně rozlehlé jízdárny) byly vybudovány v letech 1895 až 1900 pro kadetní školu. Po vzniku Československa komplex sloužil postupně řadě institucí, např. Ministerstvu spravedlnosti, Ministerstvu financí a nejvyššímu správnímu soudu. V roce 1926 jej opět převzala vojenská správa a zřídila zde Vysokou školu válečnou. Objekty sloužily vojenskému školství až do konce 60. let 20. století.

 

PhDr. Jaroslav Láník, Vojenský historický ústav Praha