Sborník studií: Causa generála Svobody, Čechoslováci v Indočíně a další materiály

Autor: Andrej Halada

Téměř dvě desítky pozoruhodných studií a článků najde čtenář v nově vydaném sborníku, který uspořádal Vojenský historický ústav Praha. Publikace mapuje období od konce druhé světové války až po rok 1956, kdy byl v Sovětském svazu odsouzen stalinismus.

Sborník nazvaný „Od svobody k nesvobodě 1945-1956“ vychází z konference, která se k danému tématu uskutečnila v roce 2010. Editoři sborníku jsou historici z Vojenského historického ústavu Ivo Pejčoch a Prokop Tomek, publikaci čítající přes 260 stran vydává odbor propagace a komunikace Ministerstva obrany ČR.

Sborník studií: causa generála Svobody, Čechoslováci v Indočíně a další materiály

Hned v úvodu editoři shrnují: „Jen málokteří lidé si tehdy (1945) uvědomovali, že svoboda, ze které se těšili, není úplná a že se stávají protagonisty osudové hry o svobodu a demokracii. Během tří let se komunistům podařilo získat klíčové pozice v silových strukturách a nakonec i uchvátit moc ve státě. Přesto následující desetiletí charakterizoval turbulentní společenský vývoj, ovlivněný zejména snahou komunistické strany upevnit a zajistit svoji pozici ve státě. Tento politický vývoj vyvolal širokou škálu reakcí od naprosté podpory po aktivní odboj. Je úkolem historiků položit si otázku, jakým způsobem tyto děje probíhaly, jak se měnila struktura společnosti a nakolik se změnilo vnitropolitické klima, jehož pomyslným mezníkem je bouřlivý rok 1956.“

Studie ve sborníku se zabývají daným obdobím v poměrně širokém tematickém záběru. Tomáš Jakl zde například zveřejnil studii nazvanou „Povstalci, gardisté, vojáci a příslušníci SNB – vývoj ozbrojených složek ČSR v roce 1945“. Autor se věnuje nesnadné otázce členění jednotlivých oddílů a skupin těch osob, kteří bojovali proti okupantům ke konci války na československém území. Petr Koura se v textu „Protinacistický odboj na pražských veřejných prostranstvích po roce 1945. Příspěvek k historii české vzpomínkové kultury týkající se druhé světové války“ zabývá otázkou vzniku památníčků i pomníků těm, kteří se zasloužili o osvobození Prahy v roce 1945 nebo padli. Vedle patrně nejznámější causy „smíchovského tanku“ (na podstavec byl umístěn zcela jiný tank než ten, který osvobozoval Prahu) je zde pozornost věnována i malým památníkům, které vznikaly na místech konkrétních bojů. Autor zde upozorňuje i na skutečnost, že jsou na nich uvedena jména těch, kteří nepadli přímo v boji, jinde jsou některá jména uvedena několikrát, další významné osobnosti odboje nejsou uvedeny nikde.

Otázce vztahů a vývoje odbojové činnosti se věnuje Ivo Pejčoch v textu „Kontinuita druhého a třetího odboje“. Pejčoch poukazuje na některé jednotlivce, kteří působili ve druhém i třetím odboji, vypisuje zde jednotlivé počty kurýrů, kteří přešli hranici po únorovém převratu, počty jejich ztrát atd. Pejčochův kolega z VHÚ Daniel Povolný zase v textu „VKR na přechodu a ústupu 1953-55“ zaměřil svoji pozornost na otázku existence Vojenské kontrarozvědky v inkriminovaných letech. VKR tehdy v souvislosti s možným nasazením československých vojsk v Koreji výrazně získala na významu, ovšem po Stalinově smrti a ukončení korejského konfliktu její role opět klesla.

Přitažlivé téma si vybral pro svůj příspěvek František Hanzlík: „Proč byl odvolán gen. Ludvík Svoboda z funkce ministra Národní obrany v dubnu 1950?“. Autor zde popisuje složité pozadí politickomocenské bitvy, v níž hrál důležitou roli nechvalně proslulý Bedřich Reicin, který stál v čele armádního obranného zpravodajství. Útoky na Svobodu mířily nejen ze strany jeho českých konkurentů, ale dostalo se jim podpory i ze Stalinovy strany. Ambice Bedřicha Reicina však nebyly naplněny, ministrem obrany se po Svobodovi stal Alexej Čepička.

Jen málo známým faktem je účast československých občanů ve válce ve Vietnamu počátkem 50. let. Na 2000 vojáků tehdy bojovalo v uniformě francouzské Cizinecké legie, přes 500 z nich v jihovýchodní Asii také padlo. Dalších zhruba sto padlo do vietnamského zajetí, pár desítek také přeběhlo. Ve svém textu „Propagandistické využití bojového nasazení Čechoslováků v Indočíně“ se Ladislav Kudrna věnuje způsobu, jakým komunistický režim chtěl využít angažmá některých Čechoslováků ve svůj prospěch.

V závěru sborníku nalezne čtenář také studii Jana Šacha ml. „Diskuse v ČSLA po XX. sjezdu KSSS“, kde autor zmiňuje, jakým způsobem narůstala kritičnost a otevřenost v prvních měsících po Chruščovově odhalení Stalinova kultu osobnosti. Tyto debaty dokonce vedly k tomu, že v roce 1956 byl z postu ministra obrany odvolán Alexej Čepička. Šach zde také píše: „Vrcholní straničtí funkcionáři i velení armády si museli připustit, že již nelze zbrojit nad ekonomické možnosti státu i na úkor civilního sektoru a v následujících letech bude nutné k těmto okolnostem přihlížet. Armáda přestala být nadřazeným a do jisté míry autonomním útvarem ve společnosti“

 

Více informací o aktivitách Vojenského historického ústavu Praha naleznete na www.vhu.cz