Ministerstvo obrany » Informační servis » Zpravodajství » Rekonstrukce VHÚ na Žižkově je pro architekty i muzejní kurátory výzvou

Rekonstrukce VHÚ na Žižkově je pro architekty i muzejní kurátory výzvou

19.10.2017 • Vojenský historický ústav v této době prožívá mimořádné období. Slavíme sté výročí celé řady významných událostí legionářských dějin. V příštím roce navíc uplyne sto let od založení Československého státu. Jako by toho všeho nebylo málo, čeká Vojenský historický ústav v nadcházejících měsících zásadní rekonstrukce jeho sídla na pražském Žižkově. A právě z těchto důvodů jsme požádali o rozhovor jeho ředitele plukovníka Aleše Knížka.

Plukovník Aleš Knížek
Plukovník Aleš Knížek

Vojenský historický ústav má na starosti péči o tradice naší armády, co všechno to obnáší?
Vojenský historický ústav Praha je muzejní i vědecko-historickou institucí. Naší náplní je tedy jak uchovávání všeho hmotného, co tvoří naši vojenskou tradici, tak jde o teoretickou práci ve směru badatelském. Týká se to samozřejmě i tradic naší armády, ať už té československé nebo posléze české. Ale dějiny vojenství v českém prostoru jsou delší, nezačínají až rokem 1918, byť v tomto případě jde o zlomový okamžik. Na jedné straně tedy máme sbírkové fondy obsahující zbraně, vojenskou výstroj, dokumenty, fotografie a další artefakty, které se váží k vojenství v českých zemích. To vše rovněž vystavujeme v našich stálých expozicích i při aktuálních či mimořádných výstavách. Na straně druhé pátráme po tom, co všechno se v této sféře v našich dějinách událo a tyto skutečnosti zpřítomňujeme prostřednictvím publikací, ale také přednášek, komentářů a v neposlední řadě i mnoha mediálních vystoupení našich pracovníků.

Před lety měl navrch názor, že tradice naší armády začínají až s legiemi. Mezi památnými dny resortu se ale později objevila například husitská bitva na Vítkově. Znamená to, že se hlásíme i k těmto středověkým tradicím?
Rozhodně bych řekl, že bychom se měli zajímat o všechny aspekty našich vojenských dějin, že bychom měli akcentovat ty události, které jsou pro naši historii klíčové. A středověké husitství k nim samozřejmě patří. Byť známý termín hlásit se k husitským tradicím má specifické konotace. Ale husitství patří k tradicím našeho vojenství, protože husité se výrazně zapsali mnoha svými vojenskými úspěchy i novým způsobem vedení války do evropských dějin. Nelze tuto klíčovou éru pomíjet, spíše naopak.

Pomalu v každé vesnici je pomníček obětem první světové války. Jak vnímat české vojáky, kteří během ní hrdinně bojovali, ale na druhou stranu položili životy za habsburskou monarchii?
Lze je vnímat jako dobré vojáky, kteří položili život za státní útvar, který je povolal do války. Jejich smrt byla stejně tragická jako smrt každého vojáka, člověka, ve válečném konfliktu. Tyto pomníky jsou výrazem lidskosti.

Asi jako každý stát si historii tak trochu interpretujeme ze své pozice. Je za tím snaha, aby lidé byli co nejvíce hrdí na svou vlast a byli ochotní ji bránit?
Nepochybně v tom lze spatřovat jistý účel, je potřeba jednotlivce i celou společnost motivovat pro případ, že by společnost byla napadena zvenčí a byla by ohrožena její podstata. Ale je to i přirozený lidský proces, když demokratické společenství hájí svůj prostor, svoje tradice i občany, že se nad tím asi nelze nijak pozastavovat.

Říká se, že země, která si neváží svých hrdinů, nebude žádné mít, až je bude potřebovat. Uvědomujeme si náležitě tato slova v současné době, kdy se zdá, že nám přinejmenším od našich sousedů žádné nebezpečí nehrozí?
Pojem hrdinství a jeho obsah je dnes skutečně jiný než v době například meziválečné, o válečných letech ani nemluvě. Tehdy byli hrdiny ti, kteří bojovali ve válce. Současní vojáci působí v zahraničních operacích, kde musejí ve velmi náročných podmínkách prokazovat svou připravenost. Otázkou je, jak tyto vojáky společnost vnímá, jak k nim přistupuje. Pro nás ve Vojenském historickém ústavu Praha jsou to skuteční hrdinové. Zda ale celá společnost vnímá spíše jako hrdinu vojáky anebo někoho, kdo podá – byť třeba úctyhodný – sportovní výkon, je věc druhá. Jde i o to, jaká je dnešní civilizace jako celek. Kdo pro ni jsou ti odvážní, smělí, hrdinní...

Před časem se hovořilo o tom, že by na Národním památníku na Vítkově mohl vzniknout jakýsi český Arlington a mohly by zde být ukládány ostatky válečných veteránů, a to jak těch druhoválečných, tak i novodobých. Nechybí nám právě něco takového?
Národní památník na Vítkově, který byl v minulosti nákladně zrekonstruován, v současné době spadá pod Národní muzeum. Nedílnou součástí Památníku na Vítkově je i Hrob neznámého vojína od Zborova a Dukly. Jistě si pamatujete, že se Vojenský historický ústav zasloužil o to, aby sem byly v roce 2009 přivezeny a pietně uloženy ostatky neznámého vojína od Zborova. Ty, které zde byly po první světové válce, v roce 1941 zlikvidovalo gestapo. Nepochybně také víte, že na deskách u Hrobu neznámého vojína v Národním památníku na Vítkově jsou jména padlých vojáků Armády České republiky. Když čelní představitelé nejen České republiky při pietních akcích a státních návštěvách vzdávají hold u Hrobu neznámého vojína, vzdávají ho tímto i vojákům Armády České republiky, kteří položili své životy. Jistě si rovněž uvědomujete, že ukládání ostatků válečných veteránů je velice citlivá záležitost. Nepředpokládám, že by byly ukládány na Vítkově, tato tradice zde není a příbuzní své zemřelé chtějí mít v rodinných hrobkách. To se týká druhoválečných i současných válečných veteránů. Rád bych zdůraznil, že je svatým právem rodiny, aby rozhodla o místu posledního odpočinku pro své blízké. Musím říci, že je pro mě velmi těžké o tomto tématu hovořit – mezi vojáky, kteří v uplynulých letech v misi přišli o život, byli i moji přátelé. Ve všech případech si rodina přála uložení v rodinném hrobě. Možná ale narážíte na myšlenku vybudovat památník novodobým válečným veteránům na Praze 6. Z mého pohledu se jedná o věc, která je velmi ožehavá. Účast vojáků AČR v zahraničních operacích stále probíhá. Nechtěl bych, aby do mise odjížděli s pocitem, že prázdné místo na pomníku čeká na jejich jméno.

Blíží se sté výročí těch nejvýznamnějších legionářských bitev a úspěchů. Na co všechno se mohou případní zájemci v této souvislosti těšit?
Sté výročí bitvy u Zborova jsme přiblížili návštěvníkům při zahájení muzejní sezóny ve Vojenském technickém muzeu Lešany, kde byla provedena ukázka této bitvy. Na podzim si pak další výročí připomeneme na mezinárodní vědecké konferenci věnované roku 1917, kterou VHÚ pořádá v prostorách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Připravujeme i další výstavy, jako byla ta na Vítězném náměstí v Praze 6 o roce 1917, která zde byla umístěna letos na jaře. V této souvislosti bych rád řekl, že akce Vojenského historického ústavu si nedovedu představit bez úzké spolupráce s Československou obcí legionářskou, která už od roku 2014 připomíná jednotlivé válečné události, při nichž významnou roli sehráli českoslovenští legionáři.

V příštím roce oslavíme sté výročí vzniku republiky. Jakým způsobem se zapojuje váš ústav do připravovaných oslav?
VHÚ se samozřejmě zapojí v nejširším směru, takže vyjmenovávat zde všechny jednotlivé akce by asi zabralo hodně místa, ale zmíním jen tu klíčovou a nejviditelnější. Bude to výstava věnovaná československé státnosti a jejím symbolům, která se uskuteční na Pražském hradě. Bude to skutečně reprezentativní akce vytvořená Vojenským historickým ústavem Praha a věříme, že také přiláká velké množství návštěvníků. Jsem také v pracovní skupině při Ministerstvu kultury, kterou v roce 2016 ustanovil český premiér. Rok jsme se intenzivně zabývali tím, aby byl vznik republiky důstojně připomenut. Na Generálním štábu paralelně vznikl pod vedením generála Jiřího Balouna přípravný výbor kvůli slavnostní vojenské přehlídce, jež se uskuteční 28. října 2018 v Praze. O přípravě této významné události, kterou budou vrcholit oslavy výročí vzniku republiky, ovšem nebudu hovořit, ačkoliv se na ní Vojenský historický ústav podílí. To je otázka pouze pro generála Jiřího Balouna.

VHÚ plní i vědecké úkoly. V kterých oblastech je ještě nejvíce neprobádaných bílých míst?
Neřekl bych, že v oblasti poznání a zpracování našich moderních vojenských dějin by v současnosti byla nějaká skutečně zásadní bílá místa. V uplynulém čtvrtstoletí totiž historikové z VHÚ odvedli velký kus práce. Díky tomu se nám podařilo z velké části dohnat to, co vinou předchozího režimu buď zkoumáno být nemohlo, nebo bylo zcela účelově interpretováno. To se týká například problematiky československých legií, dále československé zahraniční armády ve 2. světové válce, ale i místa a role československé armády po roce 1945 a zvláště v dobách Studené války. Rovněž si myslím, že například vydáním biografických slovníků osobností 1. i 2. odboje se nám do značné míry podařilo naše vojenské dějiny „zalidnit“, což byl další velký deficit předlistopadové vojenské historiografie. V posledních letech, zvláště v souvislosti se stoletým výročím 1. světové války, také věnujeme zvýšenou pozornost českým vojákům, kteří bojovali v rakousko-uherských uniformách. Nejde jen o ona klasická vědecká pojednání, ale rovněž i celou řadu muzejních expozic, výstav, mezinárodních vědeckých konferencí a v neposlední řadě o digitalizaci a zpřístupňování ohromujícího množství dobových dokumentů, které jsou pak v hojné míře využívány i veřejností, například při genealogickém výzkumu. Bílá místa tedy postupně odstraňujeme, teď jde spíše o prohlubování dosavadních znalostí, o jejich precizování a stále větší zpřístupňování odborné i laické veřejnosti.

Na podzim odstartuje rekonstrukce objektu VHÚ na Žižkově. Jakým způsobem budete řešit tuto situaci, kam přestěhujete exponáty a kam lidi?
Klíčovou etapu stěhování máme v podstatě za sebou: předměty umístěné v depozitářích žižkovské budovy jsou už dva roky přestěhovány do nových depozitářů ve Vojenském technickém muzeu Lešany. To byl ten největší, byť pro veřejnost asi nejméně viditelný díl práce, ačkoliv se jednalo o největší objem stěhovaných předmětů. Skutečně tisíce a tisíce artefaktů a rozsáhlý knižní fond. Pokud jde o exponáty z našich stálých expozic i mimořádných výstav, ty rovněž přestěhujeme do depozitářů.

Rekonstrukce vašeho objektu je pojata poměrně velkoryse, dojde dokonce k zastřešení nádvoří. Jak moc to rozšíří kapacity a možnosti muzea?
Dojde k naprosto zásadnímu rozšíření našich výstavních ploch a tím i expozičních možností, rozsahem jde o nárůst ploch o více než dvojnásobek. VHÚ a Armádní muzeum Žižkov tím budou začínat úplně novou etapu své práce a působení k veřejnosti. Ve výstavní oblasti se posuneme ne o jednu třídu výše, ale rovnou o dvě. Armádní muzeum Žižkov se stane skutečně moderní výstavní budovou, která bude disponovat jak rozsáhlými plochami pro své exponáty, tak bude moderně vybavené. A zároveň si tento chrám české vojenské historie zachová svoji jedinečnost a historickou hodnotu. Co bude důležité: jednotlivé plochy se budou od sebe lišit, návštěvník bude procházet místnostmi, z nichž každá bude mít jiný charakter a to nám samozřejmě nabídne i možnost úplně jinak pojmout konkrétní expozici. Bude zde velké zastřešené nádvoří, prosvětlené a impozantní, budou zde původní výstavní prostory, ovšem dokonale zrekonstruované, najdeme tu ale také podzemní plochy, kde bývala knihovna – a ty představí divákům spojení původní výbavy s novými vitrínami.

Který ze zahraničních vojenských historických ústavů je pro vás jak ve vědecké, tak i muzejní oblasti vzorem?
Inspiraci samozřejmě můžeme čerpat z mnoha muzeí po celé Evropě i v USA. Pochopitelně je spousta prvků, které v zahraničí, například ve Velké Británii, dokáží prezentovat skvěle a v tomto směru se vždy rádi něco nového naučíme. Ale na druhou stranu: naše instituce patří k těm největším a co do sbírek nejpestřejším v Evropě, tudíž nemusíme „opisovat“ od druhých. Vždy bylo naším cílem zprostředkovat historii československého a českého vojenství a tuto linii držíme i nadále. Není ani důvod od ní v budoucnu uhýbat. Máme v tomto směru v našich sbírkách techniky, zbraní, výstroje atd. mnoho ucelených řad, jsou to skutečně unikátní věci i série, a na tomto základě také budeme dále stavět.


  • Plukovník Aleš Knížek je absolventem Vysoké vojenské pedagogické školy v Bratislavě, kde v letech 1987–1992 studoval obor Výchova a vzdělávání dospělých. Později byl – v rámci jednoho z programů EU – také postgraduálním studentem oboru Politologie a historie na Masarykově univerzitě v Brně.
  • V roce 1994 nastoupil do někdejšího Historického ústavu Armády České republiky, nynějšího Vojenského historického ústavu.
  • O osm let později se stal ředitelem této muzejní, vědecké a knihovní instituce.
  • Plukovník Knížek je zakladatel Vojenského technického muzea v Lešanech, je spoluautorem několika desítek publikací. Podílel se rovněž na vzniku desítek výstav, jež získaly mnohá ocenění.

Průměrné hodnocení (1 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.


Fotogalerie
  • Plukovník Aleš Knížek Plukovník Aleš Knížek Plukovník Aleš Knížek
  •  Celkovy pohled na VHÚ Celkovy pohled na VHÚ Celkovy pohled na VHÚ
  • Expozice historické zbraně Expozice historické zbraně Expozice historické zbraně
  •  Expozice 2. světová válka Expozice 2. světová válka Expozice 2. světová válka

Autor: Vladimír Marek