Pilot Martin Šonka útočil na světový titul s podporou Univerzity obrany

Autor: Viktor Sliva

Podíl na loňském úspěchu Martina Šonky v prestižní sérii Red Bull Air Race měla i jediná vojenská vysoká škola v České republice. Univerzita obrany v Brně druhému muži loňského pořadí poskytuje podporu v oblasti analýzy letových dat, simulace trajektorie, optimalizace aerodynamiky a vývoje specializovaného softwaru a palubní elektroniky, a to prostřednictvím podplukovníka docenta Petra Františe, zástupce vedoucího tamní Katedry komunikačních a informačních systémů.

Pilot Martin Šonka útočil na světový titul s podporou Univerzity obrany

Spojení špičkové pilotáže s pokročilými technologiemi umožňuje Martinu Šonkovi ucházet se o nejvyšší příčku v právě zahájeném soutěžním ročníku. Během zimní přípravy navštívil absolvent dnešní Univerzity obrany a bývalý vojenský pilot svou alma mater a u této příležitosti vznikl i tento rozhovor.

Před jakou dobou jste opustil univerzitní učebny?
Úplně jsem školu vlastně neopustil doposud. Protože s Univerzitou obrany úzce spolupracuji, pobývám zde celkem často. Ale nedávno jsem zašel do army na Šumavské a tam jsem nebyl tak dvacet let.

Je něco, na co v souvislosti se studiem na univerzitě rád vzpomínáte?
Těch zážitků, které mám spojené se zdejším studiem, je strašně moc a veskrze jsou to krásné zážitky, doba studia byla úžasná. Naše studijní skupina byla zapálená tím, co studujeme, čím chceme být a tím, že se nám jednou splní sen a budeme vojenští piloti. To se pak studuje úplně samo, čím víc byly předměty zaměřené na letectví, tím víc a víc nás bavily. A letecký výcvik, tedy to létání samotné, to už byl ten splněný sen. K největším zážitkům samozřejmě patří vyřazení a připnutí pilotního odznaku na uniformu.

Změnily se nějak požadavky na přípravu pilotů s rozvojem letecké techniky?
V podstatě je to podobné. Ve srovnání s tím, kdy jsem já začínal, jsou letadla mnohem víc o výpočetní technice. Třeba gripen, na kterém jsem létal, to je vlastně jeden velký počítač. Myslím si ale, že požadované schopnosti, dovednosti lidí, kteří chtějí nebo začínají létat, jsou stále téměř stejné. Jde o to, aby měl člověk určité motorické IQ, to znamená, aby uměl jinak hýbat rukama a jinak nohama, aby nad tím nemusel příliš přemýšlet, aby dokázal řešit víc věcí najednou. Ověřit tyto dovednosti je práce ústavu leteckého zdravotnictví, kde to testují. Další významný předpoklad, který ovšem platí i v ostatních oborech, je zájem a zapálení pro obor. Samozřejmě studium musí zájemce bavit, což je záležitost školy, jak připraví studijní program, co zařadí do osnov, aby studenti věděli, že to, co se učí, skutečně potřebují a že jim to dá něco potřebného do života.

Vy máte ještě poměrně nedávnou zkušenost s pilotáží vojenského bojového letounu. Můžete porovnat, v čem se pilotáž sportovního letadla podobá a v čem je jiná?
V obou případech to je pilotáž za extrémních podmínek, což se týká rotací, přetížení, pod jehož vlivem musí člověk řešit další věci ve vztahu k systému ovládání letadla, přesnosti figur a tak dále. V tomto ohledu se obě varianty podobají – je to náročná pilotáž za extrémních podmínek, které při manévrování letadla nastávají. Ohromný rozdíl však je v tom, že bojový letoun dosahuje dvojnásobku rychlosti zvuku, je to zbraň, s níž se člověk co nejlépe musí naučit nakládat a využít všech jejích schopnosti. U moderních bojových letadel samozřejmě pilotáž hraje významnou roli, ale mnoho taktických situací není ani tak o pilotáži, jako o využití systému, kterým je letadlo vybaveno. V okamžiku, kdy dojde na manévrový vzdušný boj, pilotáž je důležitá, ale při řešení některých taktických situací na větší vzdálenost je podstatné to, kdo dokáže líp ovládat systém, který letadlo má. V akrobatickém sportovním létaní je to zase o absolutně dokonalém přesném zvládnutí pilotáže samotné, o výborné orientaci v prostoru, o znalost toho, co to letadlo dokáže, umí. I když děláte opakovaně stejný manévr, v každé poloze letadla se letí jinak, člověk musí umět vyhodnotit vstupní podmínky, za jakých do toho manévru vletí, rychlost, výšku, polohu a tak dále. Pokud to shrnu, u akrobatického létání jde o přesnou pilotáž, u vojenského navíc spojenou s využitím systému letadla.

Jak začala a od čeho se odvíjí vaše spolupráce s podplukovníkem Petrem Františem?
Spolupráce se odvíjí od toho, jak se můj tým stával více a více profesionálním. Abychom udělali dobrý výsledek, museli jsme myslet na každý detail, který by to mohl ovlivnit. S lidmi, kteří mě tady učili a jsou opravdovými odborníky v oboru, jsem konzultoval různé věci ohledně aerodynamiky. Petra jsem znal, protože on je také aktivní akrobat, letec. V tom to je jednodušší, protože všechno řeším s člověkem, který přesně ví, co se děje v kabině a o čem mluvím. V tomto ohledu se spolupráce přímo nabízela. Spojili jsme naše vzájemné know-how tak, aby to oběma stranám něco přineslo. Jsem strašně rád za to, že jsem do týmu získal odborníka, jako je on. Nesmírně nám to pomáhá, jeho přínos pro tým je veliký.

Podobně jako v jiných motoristických sportech je významnou složkou výkonu technika. Jaký je váš názor na podíl techniky a umění pilota na konečném výsledku?
Díky tomu, že motory, tedy pohonná jednotka je standardní, zapečetěná, odbržděná a nastavená na výkon 300 koní u všech týmů, tak ten faktor vlivu kvality pilotáže je většinový. Odhadem asi 70 procent konečného úspěchu záleží na tom, jak je připravený pilot, a zbytek je o technice.

Celý rozhovor si můžete přečíst na www.unob.cz.