Mladá generace by měla vědět, že velké sportovní osobnosti Dukly jsou ještě tady

Autor: Vladimír Marek

S ředitelem Armádního sportovního centra Dukla plukovníkem Jaroslavem Priščákem jsme hovořili nejen o slavných tradicích, ale i o neméně slavné současnosti.

Sláva Dukly v koncentrované podobě


Do Dukly jste přišel na začátku 80. let jako voják základní služby. Jak vzpomínáte na své začátky?
Byl jsem absolventem Vojenské katedry vysoké školy, takže mne čekal jen rok vojenské služby. Sám jsem si vybral, že bych chtěl nastoupit do Dukly Praha. Byl tady totiž v té době vynikající trenér Václav Fišer. Dělal dálku a trojskok, takže jsem se s ním domluvil. Po skončení vojenské základní služby jsem dostal nabídku, abych v Dukle zůstal. V té době jsem již byl ženatý, měl jsem dokonce dítě. Navíc ty podmínky zde byly skutečně vynikající, takže jsem to akceptoval. Když jsem po řadě let skončil s aktivní sportovní kariérou, pokračoval jsem na Dukle jako metodik, trenér, vedoucí trenér atletiky a nakonec jako ředitel.

Na Dukle v té době asi vládl docela tvrdý režim, nepředstavoval pro vás nástup na vojnu určitý šok?
Mezi sportovci byla Dukla vnímána velmi dobře. Na podmínky, které zde naši kolegové měli, jsme se dívali dokonce trochu se závistí. Sportovci Dukly už něco znamenali, nebylo právě jednoduché se do tohoto kolektivu dostat. Nejen já jsem si tehdy přál mít stejné podmínky. A když se mi to splnilo, byl jsem hodně rád.

Jste dvojnásobným mistrem Československa v trojskoku. Má vůbec ředitel Armádního sportovního centra čas na to, aby se převlékl do tepláků a vyběhl na dráhu?
Ono se velice často říká, že člověk právě pro ty důležité pracovní záležitosti nemá čas. Všechno to je ale v lidech. Když člověk chce, tak si ten čas najde. Kolena mi moc už neslouží, ale snažím se chodit plavat. Kromě toho navštěvuji pravidelně posilovnu a rád také jezdím na kole. Snažím se ten svůj čas tedy zorganizovat tak, abych nějaký ten pohyb během týdne měl. Je to určitě potřeba.

Jste držitelem osobního rekordu v trojskoku, 17,23 metru. Je tato disciplína něco jako jízda na kole, která zůstane v člověku celý život? Nemáte chuť vyzkoušet si, kolik byste skočil nyní, když vám již bylo šedesát let?
Chuť bych možná měl, ale už to nejde. Je to totiž něco jiného, než jezdit na kole. Na něm se dá jezdit do pozdního věku. Některé disciplíny jsou dynamické, silové a tělesná schránka přece jen s přibývajícím časem odchází. Takže já bych si ani netroufl skočit trojskok, protože by mne to v uvozovkách zabilo. Asi bych si utrhl achilovku, anebo poškodil kloub. Zajímavé je, že ta pohybová dráha v hlavě zůstává i po letech, ale tělo už to není schopné dát.

Ve funkci ředitele jste patnáct let, zažil jste okamžiky, kdy vedení resortu zvažovalo, zda se Dukly nezbaví. Jak jste tenkrát prožívali tu dobu?
Bylo to velmi těžké období. Tehdy se uvažovalo o tom, že se centra z důvodu údajné úspornosti sloučí do jednoho. My jsme se tehdy snažili vysvětlovat podmínky jednotlivých center, tradice a nakonec i to, že určitá konkurence mezi nimi je nezbytná. Nakonec se nám to naštěstí podařilo ustát. Bylo to ale skutečně složité.

Jste nejen oddílem, který trénuje reprezentanty, ale staráte se i o slavné tradice Dukly, fotbalistovi Josefu Masopustovi byla před vaším stadionem dokonce ještě za jeho života postavena socha. Počítáte do budoucna s dalšími takovýmito projekty?
Je neustále potřeba upozorňovat mladou generaci, že tady byli a stále ještě jsou osobnosti, které se zasloužily nejen o slávu Dukly, ale celé naší země. Bylo by přitom chybou na ně zapomínat. Je potřeba, abychom se s nimi setkávali a abychom byli schopni jim poděkovat za práci a výsledky. Pokud to nějaké centrum nedělá, tak je to špatně. Například Dana Zátopková je úžasná. Její vyprávění, její vzpomínky v televizi, to všechno nám dělá obrovské renomé. Já se před ní skláním. Pokud se mohu osobně setkat s takovýmito osobnostmi sportovního světa, je to pro mne něco nezapomenutelného.

Bývalý český šéflékař v Monsu generál Leo Klein tvrdil, že ho v sedmdesátých letech minulého století přivedla do armády právě Dukla. Když dostal na škole červenožlutý duklácký dres, byl z toho tak unesen, že ho nesundával ani v noci. Byl to skutečně ve své době takový fenomén?
Dukla byla v té době spojená i s fotbalem, s hokejem, s volejbalem, házenou. Byla to její slavná doba. A doufám, že ještě neskončila. Dukla skutečně byla a stále ještě je velký pojem.

Před nedávnem se mě jeden italský turista na Vítězném náměstí zeptal, zda nevím, kde je prodejna Dukly s reklamními předměty. Nemáte někdy pocit, že značka Dukla je ve světě slavnější a známější než u nás doma?
Asi ano, je to nejspíš spojené s fotbalem. Josef Masopust to je pořád pojem. FK Dukla má prodejnu hned tady dole na tramvajové zastávce a mne těší, že se podařilo něco takového zřídit. Je vidět, že ani ve světě fandové na Duklu nezapomněli. Existuje dokonce písnička o Dukle.

Kromě armádního sportovního centra používá znak Dukly například handbalový klub či pražští fotbalisté a volejbalisté Dukly Liberec. Jaký je váš vztah s těmito organizacemi?
Ten vztah je vynikající. Plně si uvědomujeme, že značka Dukly se léta budovala i díky fotbalu, volejbalu, házené atd. Nyní je fotbal samostatný subjekt. Volejbal a házená jsou příspěvkovky. Nic to ale nemění na tom, že jim stále fandíme. Máme radost, když se jim daří. Těšíme se z každého jejich úspěchu.

Dukla kdysi stála na vojácích základní služby. Přicházeli do ní v juniorském věku a po dvou letech odcházeli jako hotoví sportovci, ti nejlepší pak zůstávali. I nyní se snažíte vybírat si ty nejlepší mezi juniory, je to podobný model?
Podle mne vojenská základní služba nebyla rozhodně špatná věc. Z hlediska sportovního vývoje se během dvou let poznalo, zda sportovec má na tu skutečně vrcholovou úroveň, anebo ne. Mělo to samozřejmě svůj smysl. Nyní je to jen na trenérovi, aby měl určitý přehled a správný odhad, které z konkrétních talentů je potřeba podchytit a začít s nimi pracovat. Máme ale naštěstí šikovné trenéry, kteří mají tyto dispozice a snaží se těmto perspektivním sportovcům nabídnout spolupráci. V celé řadě sportů se nám to daří.

Před vaším stadionem se to často hemží caparty v dresech Dukly …
Ano, TJ Dukla Praha má ze všech oddílů po celé republice největší počet členů. Je to asi tři a půl tisíce členů a z toho dva tisíce sportovně aktivních dětí, které se věnují nejrůznějším disciplínám. Jedná se o moderní pětiboj, atletiku, plavání, házenou, cyklistiku a mohl bych pokračovat dál. Máme z toho radost. Rodičů, kteří sem vozí své ratolesti, je tolik, že nemají kde zaparkovat. Také kapacity našich zařízení jsou limitované, takže mnohé zájemce, ač nás to mrzí, musíme odmítat. Masivnímu zájmu jsme ale moc rádi. To je totiž cesta do budoucnosti.

Nejúspěšnějšími sportovci máte nyní obsazeno třicet tabulkových míst takříkajíc v uniformách. Jak moc velký je zájem mezi sportovci o vojenskou službu?
Je to takový ten top, který můžeme nabídnout. Na druhou stranu ale ne každý, kdo dostane tuto nabídku, ji využije. Momentálně máme z celkového počtu 180 sportovců 28 vojáků. Tuto možnost mají skutečně nejlepší z nejlepších. Medailisté z těch nejprestižnějších světových soutěží. Aby se stal sportovec vojákem, musí mít medaili z olympiády, případně se na ní umístit do šestého místa, anebo musí mít medaili z mistrovství světa či Evropy.

Nebrání jim v jejich sportovním rozvoji, že musí všeho nechat a absolvovat několikatýdenní vojenskou přípravu ve Vyškově?
Někomu skutečně vadí, že musí povinně absolvovat ve Vyškově tříměsíční přípravu. Ti, co ji ale absolvovali, jsou většinou spokojeni. I ta totiž svým způsobem přispěla k jejich sportovnímu vývoji. Navíc je to pro ně i jistá změna. Například Barbora Špotáková má k profesionálním vojákům velký respekt. Říkala, že si během této přípravy vyčistila hlavu. Těchto zaměstnání se zúčastňuje ráda, protože je to určitá změna. Považuje to za součást její práce. Podle ní je dobré, že sportovci mají možnost si určité věci vyzkoušet a poznat tak, jak armáda funguje a co je v ní důležité.

Vy sám nosíte vojenský stejnokroj denně, znamená to, že se nepovažujete pouze za bývalého špičkového sportovce a ředitele centra, ale i za vojáka, kterému se armáda dostala pod kůži?
To, že jsem bývalý výkonnostní sportovec a zároveň voják asi někdo vnímá pozitivně, ale jiný možná také ne. Jsou lidé, kteří si myslí, že nosíme jen uniformu a ve skutečnosti žádnými vojáky nejsme. V každém případě jsem ale přesvědčen, že pro armádu je to obrovská reklama. Na našich sportovcích – vojácích je vidět, že si uniformy váží a také v ní chodí při všech slavnostních příležitostech. Za armádou všichni do jednoho plně stojíme a jsme její součástí. Nejlépe to asi vyjádřil náčelník Generálního štábu armádní generál Josef Bečvář, který řekl, že spojení vojáků a sportovců je velice důležité a že si navzájem pomáháme i propagací tak, abychom jak ve službě vlasti, tak i ve sportovních kláních dosáhli na vyšší mety.

Dukla vzala pod svá křídla motocyklového závodníka Lukáše Kvapila, který se zúčastnil Dakaru. Je to vojenský policista, který si ještě nedávno plnil své úkoly a přitom sportoval na vrcholové úrovni. Myslíte si, že právě takovéto případy pomáhají k ještě většímu propojení armádního sportovního centra a armády?
Právě toto spojení je velmi silné. On je vojenský policista a zároveň dobrý sportovec. A to dává samozřejmě smysl. Na druhou stranu se mu nepodařilo prosadit v té motocyklové soutěži v úplné špičce. Podle odborníků, se kterými se o tom bavím, není jednoduché skloubit tyto dvě profese. Prý by to chtělo, aby se motocyklistickému sportu věnoval ještě intenzivněji. To už by mu ale nezbyl vůbec žádný čas na jeho profesi.

Jaká je spolupráce mezi vámi a armádními sporťáky v čele s plukovníkem Jebavým?
Velmi dobrá. Fyzická kondice vojáků neztratila nic na svém významu. O tom, jaká je fyzická zdatnost zájemců o vojenskou službu, všichni asi víme. Není jednoduché je připravit. Je to ale otázka píle a nemalého nasazení právě těchto armádních sportovních funkcionářů. Vážím si jejich práce.

Sdružujete sportovní střelce, parašutisty, nyní se v souvislosti se zvýšením obranyschopnosti země připravuje zákon na podporu branných spolků. Myslíte si, že do tohoto procesu by se se svým zázemím a odborníky mohla zapojit i Dukla?
Myslím si, že ano. Rozhodně se tomu nebudeme bránit. Je to otázka spolupráce a kontaktů. Máme v těchto oblastech špičkové odborníky, které je možné využít. Naši parašutisté jsou nejlepší na světě. Také střelci vozí pravidelně z olympiád medaile.

Letos uplyne již sedmdesát let od založení Dukly, co všechno v této souvislosti připravujete?
Bude to rok bohatý na jubilea. Uplyne sto let od vzniku Československa, my máme sedmdesát let. Moc si vážíme toho, že je to již sedmdesáté výročí. Na oslavy se budeme snažit pozvat ty nejvýznamnější osobnosti.

V poslední době existují určité problémy s dotováním sportu ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Postihuje to nějaký způsobem i vás?
Naštěstí ne. A to především díky tomu, že máme zelenou ze strany Ministerstva obrany a Armády České republiky. Pokud by nám chyběly nějaké peníze z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jsem přesvědčen, že díky silné vazbě na Ministerstvo obrany by se nám je podařilo doplnit. V současné době tedy máme velmi kvalitní podmínky.


Kdo je plukovník Jaroslav Priščák
  • Jaroslav Priščák se narodil 28. srpna 1956 v Martině.
  • S atletikou začínal v Košicích na východním Slovensku. Dodnes je nejlepším skokanem košické atletické historie.
  • Po skončení vysokoškolského studia narukoval na vojnu do Dukly Praha. Ještě předtím ale v roce 1975 získal bronz na Evropském šampionátu juniorů a zároveň skončil osmý na halovém mistrovství Evropy.
  • V letech 1982 a 1985 byl mistrem Československa v trojskoku. Další tituly tentokrát halového mistra Československa získal v letech 1982, 1983 a 1986. Halovým mistrem Československa ve skoku dalekém se stal v roce 1980. Jeho osobní rekord v trojskoku byl 17,23 metru. Ten vytvořil v květnu 1984 v Praze.
  • Drží také primát nejmladšího československého atleta, který se zúčastnil halového mistrovství Evropy v atletice. V letech 1989 až 2001 působil v Dukle jako trenér. V té době získal jeho svěřenec, Milan Gombala, stříbro na mistrovství Evropy. Od roku 2001 je Jaroslav Priščák ředitelem Armádního sportovního centra Dukla.