Československo v minulosti vyvezlo 35 000 tanků a obrněnců, vyplývá z knihy o čs. tankových silách

Autor: Andrej Halada

Informačně zcela vyčerpávající je publikace Československé tankové síly 1945-1992, kterou napsal historik z Vojenského historického ústavu Praha Vladimír Francev. Knihu v těchto dnech vydalo nakladatelství Grada ve spolupráci s VHÚ a Vojenským ústředním archivem.

Vladimír Francev patří k renomovaným českým vojenským historikům, téměř dvacet let působil v řadách Vojenského historického ústavu Praha. Nedávno odešel do důchodu, ovšem svoji pracovní aktivitu neumenšil. Důkazem může být publikace o dějinách československého tankového vojska v dobách poválečných, socialistických a krátce posttotalitních. Na více než 230 stranách publikace Československé tankové síly 1945-1992 najde zájemce o vojenskou historii a techniku téměř vše, co se o daném tématu dalo zjistit a co je možné napsat.

T-34 přišly pozdě

Pro mnohé čtenáře bude určitě překvapením, že Československo disponovalo nejen v letech 1945-48, ale i v pozdějších rocích do značné míry západní vojenskou technikou a nikoli sovětskou, jak by se mohlo z četných snímků tanků T-34 z té doby zdát. Vedle britských tanků Cromwell, které patřily k nejpočetnější sestavě v čs. armádě po roce 1945, bylo nutné využívat i bývalou německou techniku. Francev píše, že po skončení války bylo „v Čechách zaregistrováno v terénu více než 2 200 obrněných vozidel, většinou narychlo opuštěných svými osádkami.“ Mnoho z nich bylo sice poškozeno či znehodnoceno, ale některé se daly opravit. Ačkoli zpočátku převládala averze vůči německým zbraním, na přelomu padesátých let dominovaly v čs. armádě německé obrněné transportéry či stíhače tanků.

Po únoru 1948 měla sice západní technika kapitalistický cejch, jenže Sovětský svaz se s dodávkami svých tanků, hlavně T-34, rozhodně nepřetrhl. Větší zásilka 119 kusů přišla až v roce 1949. Sověti navíc posléze „vnutili“ Čechům licenční výrobu T-34, ačkoli sami už pracovali na výrobě modernějšího tanku T-54. Problémy s licenční výrobou T-34 v československých závodech navíc byly obrovské. Jak zmiňuje Francev, Sověti liknavě dodávali dokumentaci, vyrábělo se v mnoha závodech, zmetkovitost dosahovala mnoha desítek procent. Francev píše o „zlém snu“ pro obrovský počet lidí, kteří byli zaangažováni do tohoto úkolu.

Důležitým mezníkem pro československou armádu byl konec 50. let. V roce 1958 nastala - po mnoha změnách v uplynulém desetiletí – poslední velká reorganizace armádní struktury, přičemž vydržela prakticky až do konce 80. let. Na přelomu 50. a 60. let přitom měla armáda už velké počty těžké techniky: přes 600 tanků T-54 a téměř 1 300 tanků T-34. Objevovaly se i nové obrněné transportéry, například lehké kolopásové OT-810 domácí výroby. Koncem 60. let pak počty tanků ještě narostly: celkem jich bylo skoro 3 900, většinou typů T-54, případně novějších T-55. Ovšem ČSLA stále disponovala více než 1 100 tanky T-34. Už tehdy šlo o zastaralé stroje, ale je kuriózní, že téměř stovka těchto konstrukčně druhoválečných strojů byla ve výzbroji ČSLA až do konce 80. let.

Nové české nápady

Pokud jde o svobodnější dobu šedesátých let, Francev věnuje jednu kapitolu i československým nápadům, které vylepšovaly sovětskou techniku tehdejší doby. Tak vznikl například mostní tank MT-55A, který se od roku 1968 vyráběl dalších patnáct let a také se úspěšně vyvážel. Tehdy se také zrodil později úspěšný obrněný transportér SKOT, resp. OT-64. Pokračovala masivní výroba tanků v závodě ve slovenském Martině, ročně tu sjíždělo z linek okolo pěti stovek tanků T-54, posléze T-55. Tanky odebírala jak ČSLA, tak zahraničí státy – NDR, Maďarsko, Rumunsko a Jugoslávie. Vyváželo se ovšem i do Indie, Maroka, Sýrie či Egypta. V některých případech šlo o stroje, které sloužily v ČSLA a armáda se jich potřebovala zbavit. Skutečného rozmachu se pak export čs. tanků dočkal v 70. letech.

Vedle téměř 3 800 tanků T-54 a T-55, kterými ČSLA disponovala koncem 70. let, se v naší armádě začal objevovat i nový typ pásového vozidla – bojové vozidlo pěchoty BVP-1. „Bévépéčko“ se na území Československa i vyrábělo (sovětský vývoj pocházel z půlky 60. let), produkce ve slovenských závodech dosáhla v letech 1970-1989 neuvěřitelných 18 000 kusů. Odebírala je jak sovětská armáda, tak některé zahraniční státy.

Od osmdesátých let pak docházelo k dalšímu přezbrojování, objevovaly se nové tanky T-72, které nejprve došly ze SSSR, posléze je vyráběly závody v Martině. Moderní, ale také technicky složitější T-72 však nedokázaly kompletně nahradit řadu T-54/55. Podle Franceva byly příčinou omezené finanční prostředky vydělené ze státního rozpočtu a také nedostačující kapacity výrobce v Martině.

Tanková velmoc ve středu Evropy

Zajímavá jsou čísla, kterými Francev dokumentuje, jak silným výrobcem zbraní bylo socialistické Československo. Vždyť jen mezi roky 1951-1970 převzala čs. armáda od domácích výrobců na 6 000 tanků a 4 800 obrněných transportérů. Posléze se ale výroba orientovala na export, takže v 70. letech vyšlo z bran martinského závodu téměř 3 900 tanků T-55, které byly určeny zahraničním zákazníkům (ČSLA odebrala jen 543 tanků). ZTS Martin tak patřil mezi největší světové výrobce v oboru. Ekonomický zisk ovšem nebyl valný, většina obchodu se realizovala v rámci RVHP s nejasným systémem účtování.

Stojí za zmínku, že modernější tank T-72 už se nevyráběl v tak velkých sériích. Hlavním důvodem byla mnohem složitější konstrukce a vyšší cena – tank stál přes 13 milionů korun, tedy desetkrát více než jeho předchůdce T-55. Francev uvádí i fakturovanou cenu BVP-1: stálo 1,83 mil Kč, čímž přesahovalo cenu T-55. Zbrojní dodávky tehdy mířily hlavně do SSSR, NDR a dalších států Varšavské smlouvy, ale také do Egypta (jen do r. 1977), Sýrie, Iráku, Libye, Alžírska, Indie, menší dodávky různých vozidel šly do Tanzánie či Ugandy.

Závěrečnou kapitolu věnoval Vladimír Francev situaci ČSLA po roce 1989. „Československá armáda … prakticky ze dne na den ztratila svého předpokládaného nepřítele,“ píše autor, přičemž dodává, že největší nebezpečí pro nově se tvořící vedení bývalých socialistických zemí představovaly paradoxně sovětské jednotky dislokované na jejich území. ČSLA přitom v době sametové revoluce disponovala obří, byť mnohdy „papírovou“ silou více než 4 000 tanků, 4 700 obrněných transportérů a bojových vozidel a 3 300 dělostřeleckých systémů. Během několika málo let ovšem došlo k výrazné redukci tohoto počtu - z praktických i ekonomických důvodů, ale také na základě mezinárodních smluv o snižování počtu zbraní. Ale ještě při vzniku samostatného Česka měla Armáda ČR 543 tanků T-72, dalších 414 tanků T-54/T-55 a také 954 bojových vozidel BVP-1 a BVP-2.

Vskutku diametrální rozdíl od dnešní doby. 73. tankový prapor v Přáslavicích disponuje zhruba třicítkou modernizovaných T72M4CZ a jde o jedinou tankovou jednotku v rámci AČR. Přitom v letech 1945-1992 prošlo službou v československé armádě na 8 500 bojových tanků a okolo 10 000 obrněných transportérů či bojových vozidel. Francev uzavírá svůj text i konstatováním, že Československo v daném období vyvezlo na 35 000 obrněnců, což jej celosvětově řadilo na třetí místo za takovými velmocemi, jako byly SSSR a USA.

Vedle textu samotného obsahuje kniha Československé tankové síly 1945-1992 i četnou fotografickou dokumentaci, některé snímky patří k unikátním a málo viděným. Je zde také přehled tankových svazků a útvarů čs. armády z let 1945-1992, kniha obsahuje navíc katalog hlavních typů obrněných vozidel čs. armády v daném období, který čítá celkem 47 položek – počínaje ještě předválečným tankem LT-38, který ovšem sloužil i po roce 1945, a konče raketometem 122 mm vz. 70 GRAD.