Byl henleinovský pokus o puč v září 1938 očekáván?

Autor: Karel Straka

V těchto dnech doznívají vzpomínky na události související s Mnichovskou dohodou. Zatím spíše v pozadí stále stojí úloha zpravodajských informací, jež ovlivňovaly konkrétní rozhodnutí té doby. Právě této specifické problematice je věnován následující příspěvek. Přináší dílčí poznatky z výzkumu čs. vojenského zpravodajství, který uskutečňuje VHÚ Praha.

Dosavadní historiografie a historizující publicistika se shodují v tom, že pokus o puč v pohraničních oblastech českých zemí nebyl po 12. září 1938 úspěšný. Čs. branné moci se přiznává rozhodující role při jeho likvidaci.

Objektivně ji měla a musela mít. Početně a materiálně slabé bezpečnostní síly by byly bez adekvátní vojenské asistence ztraceny v moři sudetoněmeckého teroru. Uvádí se též, že vyhrocení vnitrostátní situace se očekávalo. Na důkaz tohoto tvrzení jsou připomínána četná bezpečnostní a vojenská opatření preventivního charakteru.

V souvislosti s armádou se povětšinou zmiňuje 15 mobilních pohotovostních oddílů pěchoty a 29 čet stejného charakteru. Hlavní štáb je dal sestavit koncem července a v srpnu 1938. Operovaly v blízkosti exponovaných pohraničních míst. K rychlému podpůrnému nasazení se připravovaly též jednotky 1. a 4. rychlé divize v Čechách a 2. rychlé divize na Moravě.

Co konkrétně ale stálo za těmito závažnými kroky? Bylo to obecné očekávání příchodu krizových poměrů, nebo šlo o cílené reakce na konkrétní a postupně opatřovaná zjištění? Cíl tohoto přípěvku spočívá právě v zodpovězení této otázky.

Odpovědi, k nimž lze takto dospět, mohou přispět k objasnění celkové úrovně informací o chystaných akcích nacistického Německa a dalších států proti Československé republice, které měla vláda dr. Milana Hodži k dispozici. S tím bezprostředně souvisí to, jak byly takové informace interpretovány, a jak se na základě těchto výkladů postupovalo. Česká odborná a popularizační literatura se dosud koncentrovala především na rekonstrukci zápasu se sudetoněmeckými teroristy v konkrétních podmínkách září 1938. Úloze zpráv se v souvislosti s touto problematikou zatím věnovalo jen minimum pozornosti.

Mechanismy obranného zpravodajství

Ve 30. letech se v Československu mohutně rozvinul rozsáhlý aparát pro získávání, přenos a zpracování zpravodajských informací. Vzhledem ke sledované problematice má prioritní význam jeho defenzívně zaměřená část. Největší možnosti měly obranné zpravodajské struktury Ministerstva vnitra.

Na vrcholové úrovni tohoto úřadu je v roce 1938 reprezentoval státně-bezpečnostní odbor. Členil se na tři specializovaná oddělení: A – pro státně-bezpečnostní záležitosti obecné povahy, B – kompetentní pro sledování tisku a C – se zaměřovalo na rizikové jevy německé iredenty. Z hlediska podílu na obranné zpravodajské práci mělo největší význam oddělení A a C. K těmto složkám se sbíhala zpravodajská materie, která pocházela z celého rozsáhlého spektra orgánů četnictva, státní police a státní správy.

Armáda se nacházela ve složitější situaci. Co se týče sledování bezpečnostní situace zejména v pohraničí českých zemí, závisela do značné míry na informacích, jež pocházely od četnictva a státní policie. Primární omezení vyplývalo již ze skutečnosti, že vojenské obranné zpravodajství se nesmělo zabývat získáváním zpráv politického charakteru. To souviselo s uzákoněným nadstranickým charakterem armády.

Objektivně bylo hendikepováno i tím, že v rizikových regionech působili zpravodajští důstojníci vojskových těles, jejichž síť se početností a hustotou rozmístění nemohla vyrovnat orgánům Ministerstva vnitra. V praxi udržovali úzké spojení s místně příslušnými zpravodajci četnictva a státní policie. Velmi přínosně kooperovali i s příslušníky Finanční stráže. Ti reprezentovali třetího partnera ve zpravodajské souhře, jímž bylo Ministerstvo financí.

Příhodnou základnu i s ohledem na zpravodajství vytvářela od roku 1936 Stráž obrany státu, třebaže vzájemné vztahy participujících rezortů neodpovídaly vždy a všude potřebám doby. Přes 2. (zpravodajská) oddělení divizí, sborů (od roku 1936) a zemských vojenských velitelství byli zpravodajští důstojníci podřízeni v nejvyšší instanci své působnosti 2. oddělení Hlavního štábu, a zde konkrétně skupině B (pátrací) a v ní sekci P-2 (obranné zpravodajství). K vzájemným vztahům vojenského a bezpečnostního zpravodajství viz blíže Karel STRAKA: Pokusy o integraci československého obranného zpravodajství z let 1929–1938 a příčiny jejich nezdaru. Historie a vojenství (H a v) 2006, č. 4, s. 4–19, (II. část – dokončení). H a v 2007, č. 1, s. 4–15.

Informace jako strategická veličina

Armádní a bezpečnostní zpravodajské orgány anticipovaly vývoj zářijové krize s neobvyklou přesností. Minimálně od 1. září disponovaly informacemi o tom, že Sudetoněmecká strana (SdP) bude setrvávat ve dnech 7.‒9. září ve stavu pohotovosti. Další zpráva z 6. září varovala před pučem, k němuž mělo dojít 8. září.

Jiné sdělení z 10. září shrnovalo výpověď důvěrníka, jímž byl funkcionář SdP z Měděnce v Krušných horách. V noci z 6. na 7. září se zúčastnil důvěrné schůze, na níž se probírala opatření pro pohotovost na nejbližší dny. Podle příkazu krajského vedení strany v Karlových Varech měly být všechny složky strany připraveny na povstání. Vypuknout mělo ve všech pohraničních krajích se smíšeným osídlením následující týden.

Konkrétně se hovořilo o 14.‒16. září. Probíraly se způsoby, jak nejúčinněji přerušit telefonní a telegrafní spoje, dopravu na železnici i jak se zmocnit sídel bezpečnostních orgánů s jejich výzbrojí a dalším vybavením. Napadnout je měli členové Freiwilliger Schutzdienst (FS). Akce by se uskutečnila jen na příkaz krajského vedení strany. Nepokoje by následně znamenaly spouštěcí moment k intervenci německé armády a polovojenských oddílů sudetských Němců, kteří uprchli do říše. Svému řídícímu orgánu dokonce přislíbil zjistit, jak a kým jsou na čs. území dopravovány zbraně, a kam jsou ukládány.

ýž důvěrník informoval také o dalších podrobnostech pučistických plánů. Nová sdělení je podrobněji rozváděla a hlavně potvrzovala, že k protistátnímu vystoupení má dojít v již dříve udaných termínech. Člověk, jenž předával tyto informace čs. státní policii, podstupoval jen stěží představitelné riziko. Zvýšená pozornost se zaměřila na úsek státních hranic proti Johanngeorgenstadtu v Sasku. Jisté poznatky naznačovaly, že odtud mohou být dopravovány zbraně na Karlovarsko.

Zpravodajský důstojník hraničářského praporu 5 se dostal k obsahu šeptané propagandy, která se šířila v kruzích sudetoněmeckých radikálů. Dne 9. září hlásil, že 11. září vystoupí v rozhlase říšský kancléř a rázně odmítne návrhy čs. vlády na úpravu vnitřního uspořádání státu podle požadavků SdP. Projev měl ohlásit začátek protistátního vystoupení sudetských Němců. S očekávaným rozhlasovým vystoupením souvisela další pohotovost FS. Tato zpravodajská informace se s realitou minula jen o jeden den. Kancléř Hitler vykřičel svůj protičeskoslovenský projev v podvečer 12. září.

Krátce před propuknutím prvních krvavých incidentů měly vojenské zpravodajské orgány k dispozici poznatek, že 12. září nebo následující den má dojít na Karlovarsku nebo Mostecku ke srážkám se státními bezpečnostními orgány. Incident měl být vleklý a trvat nejméně šest hodin, aby vznikl dostatečný důvod pro ozbrojenou intervenci, vyžádanou povstalci z Německa.

V tomto případě zpráva pocházela z Chebu. Důvěrník tajně vyslechl rozmluvu dvou činitelů okresního vedení SdP v Chebu. Dále se zjistilo, že orgány strany předávají rozkazy k pohotovosti jen kurýry, případně poštou. Telefonické spojení se pro tento druh zpráv nepoužívalo.

Obsahově shodné poznatky, z nichž jsou zde uváděny pochopitelně jen některé, přispěly k upřesnění předpokladů o možném vývoji, jak jej předvídalo 2. oddělení Hlavního štábu. Připomenutí si zasluhuje skutečnost, že již 12. srpna jeho přednosta plk.gšt. František Hájek označil konec aktuálního měsíce za období, kdy lze očekávat propuknutí ozbrojené revolty sudetoněmeckých radikálů. Pokud by se tak nestalo v tento moment, pak předpokládal, že k němu dojde v září.

Také on si byl vědom toho, že akce iredenty budou zřejmě signálem k intervenci SA i SS a po nich německé branné moci. Toto stanovisko významně ovlivnilo mínění západoevropských vojenských analytiků. Britští zpravodajci také viděli v ilegální dopravě zbraní do Československa jasnou přípravu protistátního vystoupení, po němž by jistě následoval zákrok německé branné moci. Rovněž Francouzi vzali tuto prognózu na vědomí.

Zpravodajské poznatky – faktor tvorby rozhodnutí

Ze srovnání zpravodajských poznatků s realitou plyne, že informační aparát dokázal identifikovat riziková data i regiony. V nich se utvářela a také se skutečně rozhořela ohniska násilných incidentů.

V zásadě správně prognózoval období kolem 7. září jako počátek mimořádných událostí. Byl to den, kdy došlo v Moravské Ostravě k incidentu, jenž Sudetoněmecká strana využila jako záminku pro přerušení kontaktů s nejvyššími místy čs. exekutivní moci. Stejně tak identifikoval první dny po 12. září jako etapu nejkritičtějšího vyhrocení situace v pohraničních oblastech českých zemí. Rozpoznáno bylo současně i těžiště předvídaných incidentů. To umožnilo přijmout účinná bezpečnostní i vojenská opatření k včasné eliminaci pokusů o revoltu.

Lze proto oprávněně vyslovit názor, že na rychlé likvidaci pokusu SdP o puč po 12. září měla významný podíl i přinejmenším velmi dobrá informační báze. Tu je vhodné pojímat jako jeden z podstatných faktorů, který přispěl k tomu, že se nejkrvavější incidenty této etapy zářijové krize nerozšířily mimo Karlovarsko. Dobré informace měly stejně tak podíl na minimalizaci lidských ztrát. Jim se i s těmi nejlepšími poznatky ale nemohlo zcela zabránit.